Některé procesy probíhající ve vládách a parlamentech zůstanou normálním smrtelníkům těžko pochopitelné.

Vezměme například politické proklamace typu „na to se peníze v rozpočtu najít musí“. Výroky se (nejčastěji před volbami) váží tu k potřebám matek, tu odborářů, jindy ochranářů čehokoli, nebo jen potřebám nás všech obyčejných občanů. Jak takové hledání miliónů a miliard prakticky vlastně vypadá? Vyrazí vládní úředníci na ministerstva a úřady a začnou prohledávat trezory, šuplata a hledají a hledají? obr. zdroj Hospodářské noviny

Nutno si připustit, že vlády a všechny velké finanční instituce pracují s virtuálními penězi. Značná část těch peněz je fikcí už od začátku. Dejme tomu, že se předpokládá, že v následujícím roce se vybere na daních „x“ peněz. Tak se vytvoří rozpočet, který „x“ rozdá. Obvykle se ale rozdává „x+n“, viz ty „n“ nečekané a „n“ naslibované prostředky. Jestliže to „x“ je příslib budoucích reálných peněz, tak to „n“ je už bláhová „n“ naděje, že z „n“ nebe spadne nějaká ta další miliarda „n“ navíc. Obvykle se ani nevybere „x“ ale spíš „x-m“, protože někdo nezaplatí, co by „m“ měl, nebo se „m“ myslelo, že se budeme „m“ mít lépe, než se „m“ máme. Když nastane okamžik, kdy obdarovaní chtějí čerpat reálné peníze, musí si stát vzít půjčku, která pokryje naslibované „n“, chybějící výběry „m“ a která stojí úroky „u“.  Takže projíme-li či jinak probendíme „x“ nebo vlastně „x+n“, stojí nás to obvykle „x+n+m+u“.

Fakt, že vlády pracují s virtuálními penězi, je asi ta klíčová chyba. Kdyby měly rozdávat jen skutečné existující peníze, uložené na účtech, ukryté v trezorech a v šuplatech, tak by každou korunu bedlivěji zvažovali. Jenže to, co stejně neexistuje, se rozdává přece tak snadno.

 

Autor: PhDr. Michael Babka, ředitel vývoje Soliditet Pokračování 29. února 2012